Původní záměr

Každý přicházíme na svět jako jedinečný díl skládačky. Je tak s námi ale zacházeno? Málokdy.

Místo toho jsme tlačeni očekáváními prostředí včetně našich nejbližších. Vědomě i nevědomě. S dobrým úmyslem i zlým úmyslem. A co se stane s puzzlíkem, který se snažíme narvat někam, kam nepatří? ...

Prvotní potřebou je přežít. Proto obětujeme svoji jedinečnost a snažíme se natvarovat do nádoby, kterou pro nás připravili. I když nedopovídá tomu, co jsme ve své podstatě zač.

Zprvu to funguje dobře. Jsme naživu.

Jenže jak rosteme, začínají nám tyhle původně funkční mechanismy přežití být poněkud malé. A tam, kde dříve poskytovaly bezpečí, začínají nás teď škrtit a stahovat. Nevíme proč, nechápeme, přece jsme všechno udělali tak, jak se po nás chtělo.

Tak to zkoušíme znovu a znovu. Něco s námi přece musí být v nepořádku, když ostatním to funguje. Aspoň to tedy tvrdí, nebo se tak tváří. „Co je se mnou špatně?“ Ptáme se. A hledáme způsoby, jak to opravit.

Háček je v tom, že s námi není špatně vůbec nic. Jen jsme přišli do prostředí, které na nás nebylo připraveno a nevědělo, co doopravdy potřebujeme. Místo toho nám předalo to, co samo dostalo a o čem se domnívá, že zaručí přežití a správnou funkci.

Ale! My jsme přece ti, kteří to přišli změnit.

Z hledání „co je s námi špatně“ se stává hledání „co je s nimi špatně“. Začínáme chápat, kde mají původ všechny ty škrtící a stahující mechanismy, které nám brání žít náš život naplno.

Tady se značná část z nás zasekne. Všechno do sebe totiž začíná zapadat a konečně máme vysvětlení pro to, co se nám v životě děje.

Tak proč se to děje pořád dál?! Přece už jsme našli vysvětlení a viníka.

Vysvětlení nestačí. Ačkoliv nemůžeme za to, co se nám stalo, když jsme se ještě nemohli bránit, jak s tím dál naložíme je na nás.

Zůstaneme svázaní a seškrcení? Zůstaneme u ukazování prstem tam ven? Zůstaneme se točit na místě?

Nebo se zastavíme a řekneme si: „Hmm. A co dál?“

Objevuje se otázka: „Jak se skrze tuhle zkušenost můžeme dostat blíž k sobě?“

Tento uzdravující proces pak zahrnuje přijetí, že se to stalo, uznání našich vlastních pocitů a že jsou v pořádku přesně tak, jak jsou, péči o zranění, které nám tahle zkušenost způsobila, pochopení, transformaci a integraci.

Není to vždy příjemné, vyžaduje to spoustu odvahy a vnitřní síly, ale vždy to stojí za to.

Protože tak, jak postupně opečováváme a uzdravujeme ta zlomená místa v nás a odkládáme iluze a přesvědčení, stáváme se celistvějšími, opravdovějšími a objevujeme, co všechno v sobě vlastně máme. Poznáváme vlastní jedinečnost a záměr, se kterým jsme sem přišli.

A začínáme to i žít. Tím se stáváme tou změnou, na kterou se čekalo nespočet generací. Každý náš svobodný krok dělá radost všem předkům, kteří tuhle možnost neměli. Každý náš krok, který na cestě životem děláme v souladu s naší jedinečností, je naplněním původního záměru.