Jaká je ta správná otázka?

„Jaká je ta správná otázka?“ Přemýšlí si muž kráčející pískem.

„Co tě k tomuto kroku vedlo?“ Ptá se nahlas.

„Měl jsem před sebou kořen a jako nejlepší nápad mi přišlo ho prostě překročit.“ Odpovídá postava pohybující se mezi stromy.

„Hmm. Aha. Aha. A kde se ten nápad vzal?“

„Hrabe ti? Vidím kořen, zvednu nohu, posunu ji vpřed, nechám znovu dopadnout na zem, přenesu váhu, druhá noha vpřed... přesně jak mě to naučili. Chceš to ještě detailněji?“

„Děkuju, to mi stačí, ty mi očividně nepomůžeš. Ty prostě držíš pusu a krok. Šťastnou cestu. Navíc, k čemu mi je ptát se někoho, kdo jde džunglí, když sám jdu pouští? Asi to nebyla ta správná otázka.“

Džunglista zvedá obočí, kroutí hlavou a napřahuje nohu k dalšímu kroku, dalšímu a dalšímu, jeden jako druhý. Už je téměř z dohledu i doslechu.

„Hej, lesní muži, a kam že to vlastně jdeš?“ Volá za ním pouštní chodec.

Lesník v tu ránu mrzne uprostřed přenášení váhy a převrací se na stranu do křoví.

„Cos to udělal? Proč?!... Tak hezky už mi ty kroky šly! I pochvaly jsem za ně dostával!“ Metá pouštníkovi do obličeje, zatímco si z maskáčů otřepává větvičky a mravence.

„Co jsem udělal? No, nejspíš jsem ti právě zachránil život. A sobě taky.“

„Podíval ses někdy kolem sebe?“ Pokračuje pouštní muž.

Lesník poprvé odlepuje pohled od spleti kořenů. „Ježíši, co to je?“

„Dobrej hnus, co?“

Džungle má na délku i šířku přesně tak akorát, aby pokrývala zorné pole toho, kdo v ní kráčí s pohledem upřeným do země. A že motivace držet oči přilepené na cestě je silná!

Kořeny, záhyby, přebíhající broučci, plazící se hadi, strach z toho, že když se nebudu dívat pod nohy, spadnu a zlomím si vaz (nebo minimálně šeredně rozbiju hubu).

Pro zdání rovnováhy se občas objeví roztomilé koťátko, úchvatně zbarvená květina, sličná amazonka, cokoliv kdo potřebuje.

Vyvážený koktejl utrpení a potěšení. Dokonalé divadlo s dokonalými kulisami.

Nitrem džunglisty se šíří pořádné sebetřesení.

Následované vlnobitím.

Vlna první: „Jak mi tohle mohli udělat?“

Druhá: „Asi jsem si to něčím zasloužil. Karma, nebo tak něco.“

Třetí: „Ne! Rozsekám tuhle falešnou sračku na kusy!“

Čtvrtá: „Hmm, to bych jen pokračoval ve stejné hře jiným způsobem.“

Pátá: „Tolik ztraceného a promrhaného času...“

Šestá: „Co kdybych pro začátek udělal krok bokem?“

Sedmá: „KDO VLASTNĚ JSEM?“

„Kým jsem, když nejsem definován prostředím, kterým se pohybuju?“

Otázka položena. Džungle mizí, poušť je pryč. Dvě bytosti koukají jedna na druhou. Poprvé vidí někoho bez masky. Té vlastní i té jeho.

Obklopeny prázdnotou.

„Kým jsme?“ Otáčejí pohled zvenku dovnitř.

„Proč jsem se sem nepodíval dřív?!“

„Nemohl jsi. Z mnoha důvodů.“

„Dobře, na to se podíváme cestou. Ale co teď?“

„No, co jsme zač?“

Pozorují, z čeho jsou utkáni.

„Energie?“ Zazní nesmělá polootázka poloodpověď.

„Všechno je energie. V té nebo oné formě, ale pořád je to energie.“ Zní prázdnotou.

„Jak jsme se sem vůbec dostali?“

„Narozením.“

Prázdnota bliká jako zářivka při silné bouřce.

„Co to zase...?“

Od bytostí se do nekonečna větví zlatá záře. Úplně jako strom vzhůru nohama.

„Někdo za tebou stojí.“ Ukazuje první prstem.

„Za tebou taky.“ Naznačuje směr zvednutím brady a obočí druhá.

Otáčí se.

„Mami? Tati? Co VY tady děláte?“ Zazní unisono. 

„Ptali jste se přece, kým jste a kde jste se tu vzali.“ 

„A co vy s tím jako máte společného?“

Prázdnotu vyplňuje smích. Smějí se všichni, až na dvě zmatené bytosti.

„Co je tu k smíchu? A co znamenají ty cosi jako větvě za vámi a proč to vypadá, že se smějí taky? Proč ty větvě někde svítí víc, někde míň a někde to vypadá, že chybí?“

„Ono je to spíš k pláči, že se takhle vůbec musíte ptát. Zároveň to nejde jinak, odpojení sahá hluboko do minulosti. Větvící se energie za námi jsou všichni naši (tím pádem i vaši) předci. Většina z nich vůbec neměla možnost si otázku „kým vlastně jsem?“ položit. Tenhle prostor byl velice dlouho uzavřen. Znovu se otevírá s vámi.“

„A co s tím jako vaši rodiče máme společného? Tak nějak všechno. Vaše energie na tento svět přišla skrze nás. Od nás jste dostali dar života. My ho dostali od našich rodičů a ti zase od svých. A tak pořád dál. Vy v sobě nesete otisk toho všeho. Včetně všech informací. Jste spojením nekonečného množství rodů. A to je část odpovědi na otázku, kým jste.“

„Ale v minulosti se děly příšerné věci, tolik válek, chudoby, těžké práce, otroctví, utrpení, bolesti a hrůz... Nemůžeme se od toho radši odpojit a jít si po svých?“

„Nejednoho to napadlo a nejeden to před vámi zkusil. Nedopadlo to zrovna slavně.“

„Co se stalo?“

„Další utrpení a další bolest. Jen v jiné podobě.“

„Jak to?“

„Je to jako uříznout rostlinu a dát ji do vázy. Chvíli sice vydrží a když se jí dodá umělá výživa, může ta chvíle být i o něco delší. Ale pak stejně umře. Ve skutečnosti umírá ve chvíli, kdy ji useknete od kořenů. Přes kořeny k ní proudí potřebné živiny – potřebná energie, energie Života.“

„Energie života k nám proudí od vás a našich předků...“

„Přesně tak.“

 „Takže když vaši energii odmítáme, odřezáváme sami sebe od Života?“

„...a spousty dalších věcí.“

 „Co když je takhle odříznutý už některý z našich předků?“

 „Pak si i tohle odříznutí neseme v sobě. To jsou ta méně svítící nebo chybějící místa.“

 „Není to trochu průser?“

„Trochu víc. Naštěstí pak přichází všemožné situace a problémy, které se nás na to snaží upozornit. I když to nebývá zrovna příjemným způsobem. Jenže když máme pohled upřený pod nohy, nemáme šanci si toho všimnout a pochopit. Jen se tím brodíme.“

 „To zní jako zábava, která se může opakovat do zblbnutí...“

 „Tehdy se v rodině objeví někdo, kdo těch problémů má naloženo tolik, že to rozum nebere.“

 „Výherce v loterii... To se může rovnou zabít, ne?“

„To by byla velká škoda. Právě proto, že tam nestačí rozum, otevírají se dveře hlubšímu pochopení, když se mu tenhle člověk otevře. Právě proto, že toho nese tolik, může skrze sebe uzdravit energii rodů. Vydat se po stopách tam, kde je tok energie přerušen. Uvidět, pochopit, vrátit, nechat si dát...“

 „Co by měl uvidět, pochopit, vrátit, nechat si dát? To poslední zní obzvlášť zajímavě.“

 „Uvidět, odkud pramení, co nese. A ty, u kterých to začalo.

Pochopit, proč. Pochopit, že kdyby to jen jediný člen rodu vzdal, on sám by tu nebyl.

Vrátit utrpení těm, kterým patří. Dokud jim tahle energie nebude vrácena, čímž se zároveň očišťuje, nemůžou dojít klidu.

Nechat si dát všechny ty dary, které se skrývaly právě pod utrpením.“

„O jakých darech se tu bavíme?“

 „Láska, svoboda, radost, hojnost, přístup k potenciálu, smysl života...

 ...ale především VY SAMI.“

„A to proč?“

 „Protože dokud ty věci nevrátíte, kam patří, řídí vám život a vy si dokonce můžete myslet, že jsou to vaše rozhodnutí a vaše kroky. Dokud nenarazíte na stěnu na konci této slepé uličky.“

 „Stěnu?“

 „Úraz, psychické problémy, nehoda, vážná nemoc, úmrtí někoho blízkého... Cokoliv, co člověkem otřese.“

 „Co když otřes nestačí?“

 „Pravda. Obvykle nestačí jeden. Často se otřesený otřepe, znovu postaví na nohy a pokračuje jinou slepou ulicí. Opakuje se to tak dlouho, než se opravdu zastaví.“

 „To je čistý blázinec...“

 „...ano. Podívali jste se někdy kolem sebe? To často je blázinec.“

Bývalý lesník a bývalý pouštník se na sebe s úžasem dívají.

„Tak jo, postupně. Dali jste nám život, to není úplně málo. Jak vám to můžeme vrátit?“

 „Vrátit můžete jen to, co vám nepatří. Takže nemůžete. Energie života proudí od nás k vám – pamatujete? Obráceně to nejde. Oslabovali byste sebe i nás. My dáváme, vy berete. My jsme v rodu ti větší, vy ti menší. A tak je to správně. Život má totiž směr – vpřed. Proto tento dar splatíte jedině tak, že ho dáte dopředu.“

 „Naše děti.“

 „Ano.“

 „Co ti, kteří je nechtějí, nebo nemůžou mít?“

 „Pro ty jsou tu i jiné způsoby, jak se dát do služby životu.“

Nastává chvíle ticha plná usilovného dumání.

„Dobře. Uděláme to. Přijmeme život a vrátíme to, co není naše.“

 „Výborně!“

 „...ale počkat. Mně tahle bolest připomíná babičku a jemu zase dědu, nechceme o to spojení přijít.“

 „Není to skutečné spojení. Skutečné spojení bude mít prostor až poté, co odložíte to utrpení.“

K bytostem přichází členové rodů a berou si, co je jejich.

„Ty vole, to je úleva!“

 „To teda... ale moment. My vám vracíme utrpení a dostáváme za to... lásku??“

 „Přesně tak. Pod tím utrpením je zablokovaná energie lásky. A když je to utrpení uviděno a pochopeno, láska se dostává na povrch. Díky vám se tak dostává i do celého rodu.“

 „A to jsme si mysleli, že jako naši rodiče jste prostě obyčejní neschopní... no, že nejste zrovna bůhvíco.“

 „Dělali jsme, co nám bylo umožněno. A než se ta láska v nás mohla projevit, potkala po cestě spoustu věcí, které ji buď zastavily, nebo překroutily do rozumem nepochopitelných projevů.

Navíc ani k nám neměla volnou cestu, když byl její proud omezený už před námi. Ale protože vy jste v sobě uzdravili otisk rodů, můžeme vám ji tu konečně dát v její čisté podobě.“

V ohromném záblesku světla proudí ke dvěma průzkumníkům nitra.

 „To je....“

 „...jo. Nepopsatelný.“

 „To se musí zažít.“

Proto je super, že už na to existují metody (třeba konstelace).

„Já asi vůbec nejsem lesní muž...“

 „...ani já pouštní.“

 „Já JSEM...“

 „...já taky. Po svým.“

„Boží, co?“

 „To si piš!“

 „Proč se o tomhle nemluví víc?“

„Jednak tu stále je spousta systémů, kterým to takto vyhovuje. A je jedno, jestli je to církev, sekta, diktátor, vláda, firma.... Taky proto, že... Ale o tom třeba příště, teď si běžte posedět se sebou. Když se konečně máte.“

„Mega se těším, co v sobě najdu!“

 „I já!“