Táta a Máma

Tohle je osobní. Je to přepis příběhů, které jsem vnitřně prožíval, když jsem v sobě pracoval s otiskem těch, díky kterým tu jsem. Těch, kteří mi dali to nejcennější, co mohli – život. A tenhle dar našim rodičům nikdy nemůžeme vrátit (a ani bychom se o to neměli snažit), můžeme ho pouze předat dál.

Zároveň je na příbězích vidět, čím také můžou procházet ti, kteří mi přijdou pod ruce a energii (je to jedna z mnoha možností). Uzdravení však stojí na třech principech: Pravdě, Lásce a Pokoře.

Je to vyvrcholení delšího procesu, kterým jsem procházel. Začínal jsem u nenávisti a dnes už cítím lásku a vděčnost.

Máma, část první

Malý chlapec se brodí bažinou. Černá hmota se mu plazí po nohou až ke kolenům. Každý krok je těžší než rozlomit skálu holýma rukama. Bahno z něj vysává veškerou energii. Tohle nemůže dlouho vydržet.

„Co potřebuje?“

„Mámu, potřebuju mámu.“

Máma přichází. Dívají se na sebe.

„Potřebuju, abys byla moje máma.“

„Nevím jak, nedokážu to.“

A není to proto, že by nechtěla. Ona nemůže. Protože nemůže dát něco, co sama nedostala. Nedostala to ani její máma, ani máma její mámy… a tak dále, kdoví až kam. V celé linii matek, kam až oko dohlédne, je přerušen proud mateřské lásky.

Vracím se rodem a čekám, kde se objeví přerušení a v jaké podobě.

Ocitám se jako svědek u porodu. Na svět přichází krásná zdravá holčička. Jenže než se stačí spojit se svou mámou, tak ta umírá. Holčička proto nestihla dostat potřebnou lásku. Ne proto, že by její máma nechtěla, ale proto, že ani nedostala šanci.

Procházím situaci znovu. Porod tentokrát probíhá v pořádku a dcera dostává možnost života s mámou. Zrychleně sleduji, jak jdou životem společně. A vše, co mělo být předáno, tam je.

Celá linie matek je vítá mezi sebe a ony zaujímají svá místa v rodě.

Energie se dává do pohybu. Láska znovu proudí. Prochází všemi ženami a vyživuje je přesně tím, co potřebovaly. Dostává se až k chlapcově babičce a od ní i k jeho mámě. Ta se mu mění před očima. Rozkvétá, poprvé ji vidí v celé její kráse a síle.

Černé bahno odtéká jako po vytažení špuntu. Konečně může k ní. Choulí se jí v náručí a nechává se naplnit mateřskou láskou. Cítí, co mu chybělo a co tak moc potřeboval.

Už už by chtěl vyrazit do svého života, ale ještě neviděl vše. Nejdřív se dívá, jak babička říká mámě: „Už je to v pořádku, už mě můžeš pustit. Je načase, aby ses teď postarala o sebe, bude to potřeba.“ Pak se objímají a babička bere mámu k zrcadlu, ve kterém se máma poprvé vidí taková, jaká skutečně je.

Máma přichází k chlapci a podává mu sytě červené zářící srdce. Chlapec ho přijímá.

Dochází mi, kde se v mém srdci bere ten nekonečný soucit a laskavost.

S tímhle uvědoměním se rozsvěcují srdce všech žen z rodu. Přichází bílé světlo, které je bere domů.

Chlapec se loučí s mámou a babičkou, které děkuje za všechno, co mu do života dala. Otáčí se a do svého života vyráží mohutným skokem.

Táta, část první

Zdánlivé možnosti řešení situace krouží kolem chlapce narůstající rychlostí. Vytváří kolem něj vír, přes který není nic vidět. Jako kdyby stál v oku tornáda. Je bezradný a neví, co si počít.

Chybí mu síla a rozhodnost.

Scéna se mění poprvé. Chlapec sedí v místnosti, v jejímž středu stojí zvláštní přístroj. Připomíná reaktor ze sci-fi filmů. Chlapec se ho snaží zprovoznit, ale něco mu chybí.

„Co potřebuješ?“

„Tátu.“

Scéna se mění podruhé. Chlapec sleduje svého tátu, který je na tom podobně. Něčeho se mu nedostalo. Přichází tátův otec, kterého chlapec neměl možnost poznat. Děda umřel, ještě když byl táta malý kluk.

Dívá se, jak se děda s tátou objímají a děda tátovi něco šeptá. Předává mu sílu a mužskou energii, jejíž tok byl jeho předčasným odchodem přerušen.

Táta přichází k chlapci do místnosti s prazvláštním a složitým strojem. Podává mu chybějící součástku a ukazuje mu, kam ji má vložit. Chlapec následuje jeho pokyny a stroj se rozbíhá. Místnost zaplavuje zlaté světlo.

Síla a rozhodnost se dostávají i chlapci. Vír možností se zastavuje a mizí. Chlapec může pokračovat dál a podívat se, co je tam doopravdy.

Máma, část druhá

Chlapeček pláče v postýlce a má strašný strach. Má hlad a bojí se, že umře. Potřebuje, aby ho máma nakrmila. Jenže ta je v kostele.

Vstupuji do kostela a přicházím k ní. Dávám jí najevo, že ji její syn (já) potřebuje.

Rozhlíží se kolem a přemýšlí, jak se zachovat. Střetávají se dva vlivy. Církev se ji snaží udržet tam, kde je, skrze pohoršené pohledy ostatních. Bůh jí říká, ať na nic nečeká a jde. A protože máma už všechno, co se snažila najít v kostele (lásku, klid, sílu, naplnění), dostala od své mámy a všech žen před ní, není rozhodování nijak dlouhé. V podstatě se není o čem rozhodovat. Zvedá se a spěchá za synkem. Bere ho do náručí, krmí ho a on spokojeně usíná.

Scéna se mění.

Mladý muž si přichází ke své mámě pro požehnání vydat se naplno do života. Ona mu ho chce dát, objímá ho a přeje mu štěstí. Jenže něco tu nesedí. Někdo nebo něco s tím nesouhlasí a snaží se to překazit. Někdo se tu schovává. Bojí se.

K mladému muži přichází také žena jeho života. Celý prostor se naplňuje jejich láskou. Strach už tu nemá místo.

Malá holčička opatrně opouští svůj úkryt za mámou. Ani máma sama nevěděla, že tam je. Je to její nenarozená sestra, o které nejspíš nikdo nevěděl. Padají si do náručí, pláčou dojetím a radostí, že se konečně potkávají.

Holčičce se moc líbí pár mladých lidí. Její radost, že se jim podařilo se navzájem najít, je překrásná. Stejnou radost má i máma mladého muže. Všichni se objímají.

Před svým odchodem domů věnuje holčička těm dvěma na jejich cestu krásnou zlatou minci. Stejnou jim dává i mužova máma. A přidává dva řetízky s přívěskem, pro každého z nich jeden.

Teď už můžou vyrazit na společnou cestu životem.

Táta, část druhá

Chlapec a táta stojí naproti sobě. Snaží se naklonit a dosáhnout na sebe. Ale jsou bez šance. Něco jim svazuje ruce za zády a znemožňuje jakýkoliv pohyb. Zvláštní temná energie.

„Zkus ji navnímat a podívat se, co je to zač.“

„Hmm. Mám odpověď, která se mi ani trochu nelíbí. Je to zase ta církev. A dochází mi jeden princip, na kterém funguje. Její jediná možnost, jak si udržet kontrolu nad energií lidí, je rozdělit rodiny. A místo toho, co by v rodině proudilo přirozeně, nabídnout rádoby vznešené náhražky, které mají lidé hledat mimo sebe.“

„Může tě táta zachránit?“

„Nemůže. Nemá jak.“

„Můžeš mu nějak pomoct?“

„To nemůžu. Nemůžu pomáhat svému tátovi, šel bych proti energii.“

„A co můžeš udělat?“

„Ukázat mu, co cítím a že potřebuju jeho pomoc.“

Chlapec se dívá na tátu a ukazuje mu, co cítí. Temnota z jeho těla vysává sílu a jeho duši. Bílý tenký proužek světla v ní končí neznámo kde. Když je s vysáváním hotová, chlapcovo bezvládné tělo padá na zem.

„Tak už vím, jak Rowlingová přišla na Mozkomory.“

„Co tam chybí?“

„Tátovi taky chybí máma. I jemu vzala církev mámu. Doslova. Babička byla celý život kostelnice.“

Babička přichází na scénu. Dívá se na svého syna naprosto prázdným pohledem, jako kdyby tam vůbec nebyla. Jen stojí a kouká. Žádné emoce, žádná reakce. Prázdno.

„Hmm. Tak to bude hlouběji, ona je úplně odpojená.“

Vracím se rodem a hledám kořen tohoto celého. Dostávám se do kostela a jsem tím malým chlapcem. V kostele nikdo není. Až na kněze a krásnou mladou ženu. Farář se ji pokouší znásilnit přímo na oltáři. Vím, že když se tohle tehdy dělo, tak se mu to podařilo. Ale teď jsem tu já.

Ženiny oči se střetávají s mými. Můj pohled jí dodává sílu a odvahu. Daří se jí ubránit a násilníka odkopává. Ten padá ke stěně na zem. Žena se zvedá, bere mě za ruku a odvádí mě z kostela pryč. S každým krokem se jí vrací síla. Zavírá za sebou dveře s pořádným prásknutím a jdeme odsud. Potřebuje domů.

U stolu sedí ona, její rodiče a za ní stojí její muž. Svěřuje se jim s tím, co se stalo. Rodiče jí nechtějí věřit a když se to tehdy dělo, ještě ji nabádali, aby o tom hlavně nikde nemluvila, protože církevní představitelé jsou přece nedotknutelní. A tak tam zůstalo tohle tajemství a zablokovalo energii.

Jenže teď jsem tu já. Vidím váhání jejího muže. Ona potřebuje především jeho podporu. Dívám se mu do očí a v něm se tím něco hýbe. Objímá svou ženu, říká jí, že jí věří a že církev už v jejich životech nemá místo.

S tímto rozhodnutím se mezi ně vrací láska. Jejich srdce spolu znovu tančí, protože už mezi nimi nic a nikdo nestojí.

Objímám se s nimi. Děkují mi a dávají mi jako dárek štětec.

„Tak už vím, odkud pramení mé umělecké vlohy.“

Maluju jim na rozloučenou obrázek a postupuji rodem zase zpátky do současnosti. Láska jde se mnou a uzdravuje osudy, které byly touto událostí ovlivněny. Cítím její sílu. Zároveň taky obrovskou spoustu bolesti a smutku těch, kteří v tomhle žili. Děkuju jim, že své osudy zvládli a můžu díky tomu tady být já.

„My děkujeme tobě, že jsi do rodiny vrátil Lásku.“

Pláču dojetím.

Dostávám se až k netečné babičce. Tahám ji za ruku a otáčím k rodu. Projevuje první emoci. Je v šoku a překvapená z toho, co vidí. Volají si ji k sobě. Vnímám, že cítí ohromnou lítost nad tím, co se stalo s jejím životem a že to málem stálo život i jejího syna, mého tátu. Protože tam někde byl moment, který málem nepřežil.

Babička potřebuje podporu. Přichází k ní její muž, objímá ji a konejší. Babička je teď schopná přijmout všechnu tu lásku, která proudí i k ní. Její nijakost je ta tam. Najednou je naprosto nádherná.

„Tak už vím, odkud mám tu krásu.“

Babička i s dědou jdou k mému tátovi. Vysvobozují ho ze zajetí temnoty. Táta bere do náruče chlapcovo bezvládné tělo a něco mu šeptá do ucha. Z temnoty se vynořuje tenký bílý proužek světla a natéká zpátky do chlapce.

Celý rod se dává do pohybu. Temnota před ním ustupuje, protože už nemá žádný způsob, jak by tuhle rodinu narušila. Před Láskou neobstojí. A tak bez boje vyklízí pole.

Na zemi sedí další chlapcova část. Zmučená strachem a vyděšená k smrti. Stěží se jí věří, že opravdu vidí svého tátu v jeho plné síle. Ohromné síle.

„Tak už vím, odkud mám svou sílu.“

Chvíli trvá, než se zvedne a pomalu se k němu dostane. Jakmile je ale u něj, vše je v pořádku. Chlapcovy části se spojují a objímají vší silou tátu. Chlapec je v bezpečí.

„Půjdeme se projít.“ Říká táta synovi.

Ve zrychlené podobě sleduji, jak táta prochází se synem životem a během toho mu předává všechno, co mělo být předáno. Je to naprosto úžasný táta.

Sleduju, jak se z chlapce stává mladý muž, který se chystá vyrazit z rodného domu do světa. Táta mu pomáhá s balením a máma přináší koláče na cestu.

Mladý muž se s nimi loučí. Táta mu těsně před odchodem vkládá něco do dlaně.

Tmavě modrý drahokam.

Souvislosti

Všechny obrazy příběhů jsou znázorněním práce s energií vztahů v rodině. A dokud je někde energie narušená, můžeme se ve fyzické realitě snažit, jak chceme, ale opravdové změny nedosáhneme. Je třeba postupovat obráceně – začít v sobě. Neseme totiž v sobě otisk všech, kteří tu byli před námi. S tím můžeme pracovat a napravit, co bylo narušeno. Obnovit tok Lásky.

Vztah s rodiči souvisí se spoustou věcí. Protože přes ně k nám proudí sám život. A pokud tento proud něco blokuje, bude se to projevovat všemi možnými způsoby. Samozřejmě v našich vztazích, ale také ve financích, zdraví, neschopností prožívat hlubokou radost ze života, strachy všeho druhu… Protože odpor k rodičům a našemu rodu (bavíme se o energetické úrovni) = odpor k životu.