Vrátit se tam, odkud jsme neodešli

Celou dobu jsme tam. Jen to nevidíme. Nemůžeme. Jsme totiž zaslepeni.

Ve výhledu nám zavazí spousta nánosů, přesvědčení, zranění…

Něco je naše vlastní a něco si odnášíme z rodů.

V životě se nám tohle všechno pak projevuje jako nejrůznější problémy, opakující se vzorce a situace, nemoci, bloky, brzdy, traumata, odpor, strach, rozpolcenost, nenávist, hněv, odpojenost, bolest.... Tohle menu je nekonečné a funguje stylem all you can eat, takže náš talíř pak může vypadat jako při hororovém stolování na all inclusive dovolených.

A jak s tím obvykle zacházíme?

Chceme se toho zbavit. Což se nám nemůže podařit.

Každá tahle věc totiž ukazuje k něčemu, co je v menší či větší hloubce někde v nás. Část nás samotných, kterou jsme pohřbili tak hluboko, abychom ji ani my sami neviděli. Většinou proto, abychom se ochránili.

Jí potom nezbývá nic jiného, než tímto způsobem volat o pomoc – pozornost, pochopení a přijetí. A ačkoliv často vypadá jako něco nepřijatelně šeredného, na druhé straně je ten poklad, který hledáme. My sami.

Mnohdy se tohle voláni snažíme ignorovat, seč nám síly stačí a nasazujeme dudlíky pro dospělé. Mechanismy, kterými všechno maskujeme, skrýváme, a především sami před sebou si dokazujeme, že všechno je přece v pohodě a máme to pod kontrolou. Nemáme, sami jsme tím kontrolováni.

...co teď?

Zastavit se v sobě. Podívat se s touhou uvidět pravdu. Nejen na růžovo natřené stěny rozpadajícího se domu a okrasný koberec zakrývající všechen ten bordel.

A pustit se do tance po minovém poli. Někdy je to tango, někdy waltz. Stačí se však nechat vést – vyžaduje to rozhodnutí, soucit a odvahu. Taky aspoň trochu zvědavosti a ochoty nahlédnout skutečně dovnitř sebe sama.

Jestliže ti něco v tobě říká, že by mohl být dobrý nápad se se mnou spojit – směle do toho!

Můžu být tím klíčem.

Samotné otevření dveří a návrat tam, odkud jsi nikdy neodešla/neodešel, máš ve svých rukou.