Prázdnota a Radost

Prázdnota. Spolehlivá ochrana, která spolehlivě pohltí všechno a nepropustí nic. Žádný narušitel bezpečí nemá šanci dostat se na povrch. Každý pocit, každá emoce, každý impuls, všechno je nemilosrdně staženo zpět do hlubin.

Cosi se schovává v hloubce. Cosi tahá za nitky.

„Kdo jsi?“ Ptám se.

Přede mnou sedí zvláštní tvor. Jedno oko, obrovská ústa, tvar jako morbidně obézní kuželka, nekonečno mrštných chapadel, která zachytávají cokoliv, co by se pokusilo opustit prostor a chtělo snad vyrazit do světla pozornosti. Chapadla pak chyceného nebožáka servírují bezedné tlamě ke spolknutí.

„Starám se o tvoje bezpečí. Víc tě nemusí zajímat.“ Odpovídá mezi sousty. Tuhle větu už jsem párkrát slyšel, říkám si pro sebe.

„Vždyť jsi právě někoho polkl, tak o jakém bezpečí se tu bavíme?“

„Ten někdo byl ale nebezpečný pocit! Copak jsi zapomněl, jak ses tehdy smál a všichni se na tebe dívali jako na idiota? Jak ti říkali, abys byl v klidu a nerušil je při důležitých věcech?“

„Zkusil jsem zapomenout.“

„Tak vidíš, proto se starám, aby se to už neopakovalo.“

„Proč ale polykáš naprosto všechno?“

„A proč ne? Aspoň máme jistotu, že se ti nic nestane. Je zbytečné riskovat, že bys cítil něco, co cítit nemáš, nebo o čem by ti řekli, že tak to přece není. A ty jsi toho cítil hodně. Taky si vzpomeň na všechnu tu bolest, kterou jsi kolem sebe vnímal, to bys přece už nechtěl.“ Konejší mě jako dítě, kterému se snaží rozmluvit touhu lézt po stromech a skákat do kaluží.

„To zní všechno velmi rozumně.“

„To jsem rád, že souhlasíš.“ Cpe si do úsměvu dalších pět chycených.

„Má to ale háček.“

„Cože?“ Zaskočilo mu.

„Představ si, že máš na výběr z padesáti druhů zmrzliny. Klidně ze sta druhů. Z tisíce. Milionu.“

Oko se mu při té představě rozšiřuje nadšením.

„Ale taky si představ, že je jedno, jakou příchuť si vybereš. Protože tobě všechny budou chutnat stejně.“

„Vanilka, čokoláda, malina, borůvka, jahoda, smetana... tolik krásných chutí. Lížeš je a jediné, co vnímáš, je, že je to studené. Jako by ti někdo zmrzačil chuťové buňky. A ty víš, že je to zmrzlina a že bys měl mít radost. Tak se snažíš donutit sám sebe tu radost cítit. Nejde to. A čím víc se snažíš, tím víc to nejde a čím víc ti to nejde, tím víc se na sebe zlobíš. Přece je toho tolik, z čeho bys měl mít radost!“

Pohled oka se sklání k zemi. „To je ale strašně smutné. Jak je to možné?“

„Ano, takový život je dost na hovno. Ale jde toho docílit překvapivě snadno. Co bys dělal, kdyby ti pokaždé, když si lízneš zmrzliny a cítil tu skvělou chuť, někdo vrazil?“

Chvíli přemýšlí. „Ha! Jedl bych tu zmrzlinu potají!“ Je nadšený z chytrosti své odpovědi. 

„A jak by ses cítil, kdybys to takhle musel dělat už navždy a nikomu nesměl říct o té nové báječné chuti, protože by jinak přišla rána?“

„Úplně sám?“

„Přesně tak. Všechno bys prožíval sám se sebou ve svém světě a nikoho do něj nepouštěl. Přišlo by ti, že když jsi sám, tak je ti vlastně dobře a můžeš si dát jakou příchuť jen chceš.“

„Ale stačí, aby se někdo přiblížil a ty to všechno zase schováš. Protože co kdyby náhodou přišla rána. A ve společnosti druhých se začneš cítit ještě víc sám, než když jsi o samotě.“

Přemýšlí tak usilovně, že zapomíná polykat chycené a ti se mu hromadí v chapadlech. „Počkej. Tím chceš říct, že tohle se ti děje, když tady polykám všechny ty narušitele?“ Souká ze sebe tuhle otázku s obezřetností zloděje plížícího se tmou.

„Přesně tak.“ 

„Ale... přece... proč... jak...“ Hlava mu to nebere. „TO nemůže být pravda. To je nějaké nedorozumění, nějaký nesmysl, nepochopení. TO se vysvětlí.“ Uklidňuje sám sebe a polyká pořádnou porci zadržených uprchlíků.

„Kdo ti řekl, že jsou to narušitelé bezpečí a že je potřeba je zlikvidovat?“

„Ostatní kolem, co to tak taky dělali, i když se tvářili, že ne. Ale já je prokoukl! A pak taky zkušenost. Prostě to tak bylo. A tečka.“

„A nemyslíš, že když to takhle víc nebo míň dělali všichni, že přesně stejně to i budou předávat dál? Prostě proto, že neznají nic jiného?“

„Sakra. To dává smysl. Ale co jiného by tam jako bylo?“

„Podíval ses někdy, co to vlastně polykáš?“

„Proč? Dostal jsem úkol, tak ho plním. Navíc mi to chutná.“

„Ještě aby ne. Tak se podívej, co to jíš.“

Kolem hlavy mi proletělo jedno jeho chapadlo. Jako když práskne bičem. A už si k oku přitahuje ulovenou kořist.

Pečlivě si ji prohlíží.

„Zvláštní. Kdyby to nebyla blbost, tak bych řekl, že tady jsi ty jako malý. Když se ti podařilo dokončit level ve hře v novém rekordu. Vypadá to, že máš vážně radost.“

„Co se tam děje dál?“

„Snažíš se to říct tátovi. Ten tě ale neposlouchá. Pracuje. S někým dalším mluví. Ten někdo další se na tebe dost škaredě dívá. Jako by mu ta tvoje radost vadila. To přece nedává smysl, proč by někomu vadila radost...“

„Tak se mu podívej do hlavy.“

„Panebože. Co mu to udělali? Je to úplně stejné. Taky tam má z něčeho radost a nikdo ho neslyší, a ještě ho za to okřikují. Protože mají na práci něco důležitého. Pro radost není místo.“

„Není to tak, že by nikdy neznali nic jiného. Měli to v sobě. Ale dřív, než si to mohli pro sebe uchránit a pochopit, tak jim to vzali. A oni zapomněli.“

„Proč si to ale děláte?“

„To je dobrá otázka. A nemám tušení. Někdo může tvrdit, že je to proto, že kdysi dávno by nás něco sežralo, kdybychom byli hlasití a dávali najevo radost... ale to pak nedává smysl, proč by tu radost vůbec byla, kdyby šlo jen o přežití.“

„A proč já dělám tohle? Proč to všechno polykám?“

„Protože tě přesvědčili, že tak je to nejlepší. Že tak to funguje. A ono to v prostředí, ve kterém jsi byl, opravdu fungovalo. Že to nefunguje se ukazuje až tam, kde by mohlo být bezpečné a v pořádku cítit a mít opravdovou radost.“

„Odváděl jsi skvělou práci, to je bez pochyby. Jenom ti dali úkol, který nemůže mít dobrý výsledek.“

„Co s tím?“

„Pro začátek je zkus přestat polykat. Klidně je chytej dál, ale místo polknutí si je prohlídni.“

„Tady je první jízda na kole. A tady první sex. Tady to výborné jídlo z minulého týdne. Tady výhra v soutěži. Hezký výhled při cestě autem. Rozhovor s kamarádem v hospodě. Nový telefon. Napsaný článek. Povedené sezení s klientem...“ Zkoumá je okem zvědavého vědátora. „Tady... tady... tady je úplně všechno!“

„Jo, to je. Co přesně z toho všeho vycucáváš?“

„Pocity?“

„Ano. A který je ten hlavní?“

„Radost.“

„A víš proč?“

„Protože radost znamená nebezpečí.“

„Jaké nebezpečí?“

„Že se někoho dotknu. Že někomu ublížím. Že mě někdo nebude mít rád. Že zůstanu sám, když ostatní trpí. Že si nevšimnu něčeho důležitého.“

„Je to tak, o tomhle všem ses skrze zkušenost přesvědčil. Má to ale háček. Byl jsi ještě dítě. A nic z toho, co jsi popsal, neměla být tvoje zodpovědnost. Tys neměl hlídat. V ideálním světě by sis měl jen hrát.“

„Co teď?“ Ptá se nesměle.

„Tohle všechno už teď nech na mně. A řekni mi, co by ti teď udělalo radost?“

„A může to být cokoliv?“

„Může to být cokoliv.“

„Tak jo. Sprostá básnička!“ Svítí mu oko šibalstvím.

Koulelo se koulelo, suchý hovno z vršku,

narazilo na šutr, rozbilo si držku.

„To je dobrý! To si napíšu.“ Směje se a vytahuje deníček.

 „Co kdyby sis do toho deníčku taky napsal, při čem ještě jsi cítil radost?“

 „Tím bych tam tu radost mohl zase vrátit?“

„To je super nápad. Zkus to a uvidíme.“

Píše, až se mu od tužky kouří.

Mění se.

Sedí přede mnou malý kluk.

Se svou původní zvědavostí a touhou lézt po stromech.

Na chvíli zvedá oči od deníčku.

„Koupíš mi zmrzlinu? Prosím!“