Bezmoc a beznaděj

Klečí sám ve tmě. Pěstičkou buší do země a brečí. Je to pláč zoufalství malého kluka.

Přicházím k němu. Hodně opatrně. Sedám si a opírám se zády o stěnu tak, aby na mě viděl. I mně tečou po tvářích slzy.

Dochází mi, jaké všechny důsledky to, co prožil, mělo a má.

Ještě na to nebyl připraven. Ani nemohl být. Ti, kteří ho měli chránit a poskytnout mu bezpečí, tam v tu chvíli nebyli. V jeho očích ho opustili a vydali napospas. Přestože sami si mysleli, že dělají to nejlepší.

Jeho citlivost a vnímavost nešla dohromady se systémovým vzděláváním ani s katolickou církví a její ideologií. Bez vnitřních hranic, které neměl kde vzít, kde se je naučit, s nastavením hodného chlapce, byl snadnou kořistí.

Někde uvnitř věděl, co ho čeká a co musí udělat, aby to přežil. Proto tu teď klečí a pláče. Nezbývá mu, než opustit sám sebe, protože pro to, kým a čím skutečně je, není v prostředí, které ho čeká, místo.

V prostředí, kde je o něm rozhodnuto dopředu:

„Tady máš mantinely, ve kterých se můžeš pohybovat a my ti pak řekneme, jestli jsi dost dobrý. Ale jen když splníš, co se po tobě chce. Pak přijde odměna. Možná.“

Přesný opak toho, co potřeboval slyšet a cítit:

„Jsi pochopený, viděný a milovaný přesně takový, jaký jsi.“

Což tehdy prostě nebylo možné. I proto, že to nezažil ani nikdo z jeho předků. Co sami neměli, nemohli dát dál. Doteď byl záměr jediný. Přežít.

Jeho opravdovost a individualita se stávají další obětí tohoto mechanismu.

Ví, jak moc ho to bude bolet. Co všechno v sobě musí udusit a potlačit. Že to ovlivní všechny jeho vztahy, jeho zdraví, schopnost prožívat a cítit. Že přijdou chvíle, kdy nebude chtít existovat a bude hledat útěk v závislostech, se kterými se bude moci aspoň na chvíli cítit naživu, i když jen jako. Že pro něj bude nemožné se rozhodnout, protože bez spojení se sebou nebude mít na základě čeho, a tak o sobě nechá rozhodovat.

Že nebude vědět, co chce a co se mu líbí, kudy se vydat a čemu se věnovat. Jen občas to probleskne a pak zase zmizí. Že se vždycky bude cítit nepatřičně a zvláštně, a o to víc se bude snažit být jako ostatní, i když mu to nepůjde a jen si tím ještě víc ublíží.

Že bude manipulován i manipulovat a nebude si toho vědom. Že mu bude ubližováno i on bude ubližovat a nebude si toho vědom. Že se bude cítit použitý a nebude schopen dát najevo nesouhlas. Že bude cítit, že něco není v pořádku, ale nepůjde mu to uchopit, a tak se silnou myslí přesvědčí, že to necítí správně a že je to tak, jak říkají.

Silná mysl. Právě ta je tím ochranným mechanismem. Náhradou skutečného prožívání a bezpečí. Vše se odehrává v ní, aby se nic nedostalo k tomu klukovi, který pláče bezmocí a beznadějí.

Bezmoc a beznaděj se uloží tak hluboko, že pak budou fungovat jako spolehlivá sabotáž všeho, do čeho se v životě pustí. A on nebude chápat proč. Proč vždycky, když bude mít pocit, že už je to dobré a je mu hezky, přijde něco, co mu všechno vezme a hodí ho zpátky do tmy.

„Máš v sobě obrovskou sílu.“ Říkám mu. „Ani v té největší tmě jsi to nevzdal. I když se o tebe hodně snažila.“

„Vím, že to trvalo dlouho,“ pokračuju, „ale už jsem tady s tebou. Vím, že to všechno cítíš a vnímáš. A že teď je to jen jedna obrovská bolest.“

„To, jak jsi to cítil a vnímal, bylo v pořádku. Přišel jsi do světa, který je přesvědčený, že takhle se to má dělat, ale v pořádku to opravdu není.“

„Vím, že tam nebyl nikdo, kdo by ti dokázal dát všechno, cos potřeboval pro to, abys zůstal v bezpečí a sám sebou. Snažili se, ale sami nevěděli jak.“

„Teď už tu bolest nemusíš nést. Už ne. Jsem tu pro tebe a postarám se o tvoje bezpečí.“

„Jak?“ Ptá se mě nevěřícně mezi vzlyky.

„Už nenechám nikoho, aby o tobě rozhodoval. Aby ti říkal, jak to máš mít, jak se máš chovat. Nebo že to, co cítíš, není pravda.“

„A budou mě mít rádi, když nebudu dělat to, co po mně chtějí?“

„Tohle je těžké, ale většina toho, o čem ti tvrdili, že je láska, s ní nemělo nic společného. A většina z nich to nedělala úmyslně, taky je o tom přesvědčili.“

„Skutečná láska nemá podmínky. Ta prostě je.“

„Jak ji poznám?“

„Snadno. Neseš ji ve svém srdci. Přišel jsi s ní. Přinesl jsi ji sem. Jsi tou láskou.“

Postupně se uklidňuje. Už jen sedí. V dlani, kterou už nesvírá v pěst, si prohlíží černou kuličku.

„Takže tohle už nemusím držet?“ Ptá se.

„Nemusíš.“

„A co s ní uděláme?“

„Vrátíme ji tam, kam patří a kde se o ni postarají.“

Přichází nekonečný zástup dětí. Obklopují malého chlapce.

„Děkujeme, žes to nesl s námi.“ Říkají mu. „Už nemusíš.“

„A vy to ponesete?“

„Ani my. Už to nemusí nést nikdo.“

„Jakto?“

„Protože máme zpátky lásku.“

Černá kulička praská a světlo v ní uvězněné proudí tam, kde chybělo. Ke každému dítěti, které v prostoru je.

„Co budeme dělat teď?“

„Hrát si.“

Skotačí, křičí, smějí se. Dětská radost naplňuje prostor.

Malý chlapec začíná zářit. Ostatní děti to vidí, tleskají a skáčou nadšením.

Postupně se rozsvěcejí všechny. Každé trochu jinak, po svém.

Unavené hrou si spokojeně lehají a usínají. Konečně si můžou odpočinout.

Už nemusí nést bolest světa, který zapomněl na lásku.