Křest

Bubliny mi stoupají okolo obličeje. S každým dalším metrem je tu větší a větší tma. Svítím si na cestu baterkou a potápím se stále hlouběji.

Každou chvílí bych měl být na místě. Kontroluju kompas a ujišťuju se, že se pohybuju správným směrem.

Tady to je. Vstup do jeskyně by nenašel nikdo, kdo už předem neví, že tu je. Tak dobře je to schované. Má to důvod. Dlouho jsem sbíral odvahu do jeskyně vstoupit. I když jsem věděl, že tu je. Až dnes.

Obeplouvám kameny, za kterými je vstup dokonale schován očím každého, kdo by plaval kolem. Pro jistotu se samotný vstup tváří jako slepá ulička. Jen pod jedním velmi specifickým úhlem je možné uvidět pokračující cestu.

Vydávám se po ní. Teď plavu vzhůru. Stačí několik metrů a hlavou se ocitám nad hladinou. Je tu obří vzduchová kapsa, která vyplňuje skoro celou jeskyni.

Vylézám na břeh, odkládám potápěčské vybavení a dál pokračuju po svých. 

Stoupám po schodech, protahuju se úzkými chodbičkami, některé nikam nevedou, tak se vracím a pokračuju jinými.

Je to hotové bludiště.

Konečně. Ocitám se před schody. Stoupám po nich k zářícímu portálu.

Před ním se ještě zastavuju. Hluboký nádech a výdech.

Vstupuju do něj.

Letím mimo prostor a čas. Kolem mě se jen míhá modrobílé světlo.

Všímám si, že na krku mám nějaký přívěšek, který se rozzářil modrou, skoro až tyrkysovou, barvou.

Zvedá se mi z krku a levituje v prostoru přede mnou. Natahuju se po něm a svírám v dlani.

„Sekvence spuštěna.“ Ozývá se kolem mě.

Vidím, jak se vše zpomaluje. Zastavujeme. Přede mnou se otevírají dveře ven z transportní bubliny. Procházím jimi, zářící přívěšek stále v ruce. Stojím na vrcholku skály. Všude okolo jen vesmír.

Nestojím tam sám. Otáčí se ke mně. Dlouhé vlasy, bílé roucho. Zvláštně září. Skoro jako Ježíš.

Přívěšek mám zpátky na krku. Nesvítí, tmavne.

„Proč se vydáváš za někoho, kým nejsi?“ Ptám se postavy. „Ukaž mi svou pravou podobu.“

Záře je pryč a s ní i bílé roucho. Proti mně stojí tvary měnící tmavé cosi. Chvíli je to černá koule, chvíli to má chapadla, chvíli se to jen vlní prostorem.

„Stabilizuj se.“

Zaujímá tvar postavy. Nebo postavy. Od pasu dolů sice vedou černé nohy, od pasu nahoru je ale vše zakryto bouří.

„Co tu děláš?“ Ptám se.

„Starám se o to, abys byl v bezpečí.“ Ozývá se úlisně odněkud z bouře.

„Lžeš. Chci pravdu.“

„Starám se o to, abych byl v bezpečí. A tys mě nikdy nenašel.“

„Co jsi zač?“

„Ten kus temnoty, který se v tobě schoval, když ses nemohl bránit.“

„Jak k tomu došlo?“

„Byl jsi ještě docela malinký. Sami tě ke mně přinesli.“

V hlavě mi naskakují obrazy z mého křtu. Studený chrám. V kryptě pod podlahou mrtvé jeptišky. Na oltářích ve skleněných rakvích ostatky umučených.

Ve chvíli, kdy se nic netušící rodiče modlí spolu s knězem a ostatními přítomnými, otevírají se vstupní dveře chrámu. Za nimi je čistá černá tma. Závan studeného větru proudí dovnitř. V temnotě se zablýskne a do kostela přichází král temnoty.

zdroj: wikipedia

Prochází středem. Nikdo ho nevidí. Skoro nikdo. Jen jedna holčička v zadní lavici.

„Maminko, on je tady.“ Ukazuje prstem.

„Kdo prosím tě?“ Otáčí se na ni máma, podrážděná narušením modlitby.

„Ten temný.“

„Říkala jsem ti přece, že nic takového neexistuje. Nikdo tam není. Neruš a modli se, pán bůh nemá rád zlobivé holčičky.“

Temný kníže přistupuje ke křtitelnici přesně včas. Rodiče právě souhlasí s tím, že odevzdávají své dítě bohu. Ochrana, kterou tvořila energie rodičů a jejich láska k dítěti, se tímto souhlasem rozpadá. Dítě se ještě neumí bránit samo, a do jeho pole tak má přístup všechno, co je v tu chvíli přítomné v prostoru. K jeho vlastní bolesti se přidává kolektivní utrpení.

„A je můj.“ Pochvaluje si situaci temnota.

Kněz odříkává poslední slova rituálu. Lije studenou vodu na hlavu dítěte. Jeho nervový systém zažívá šok. Ti, kteří ho měli držet v bezpečí, jej vystavují něčemu neznámému a nepříjemnému. Pouto je narušeno. Tam, kam nemá mít přístup nikdo jiný, než rodiče a jejich dítě, se dostává někdo další. Církev.

Zanechává v dítěti značku. Cejchuje si ho jako ovci. Traumatem uloženým hluboko do podvědomí si pojišťuje jeho poslušnost. A i když později poslušnost odmítne, ukryté vzorce se postarají o to, že stejně svobodný nebude. Spolehlivě zatáhnou za ruční brzdu vždy, když se bude blížit osvobození. Paralyzují ho a on se nebude schopen hnout z místa.

Síla vůle mu nebude stačit. Ne proti vůli rodů, které svou sílu odevzdaly církvi. 

„Chytře vymyšlené.“ Konstatuju směrem k černým nohám. „Ale hra skončila. Tady už nemáš co dělat.“

„To chci vidět, jak mě odsud chceš dostat.“ Směje se mi do obličeje. 

„Nejsem na to sám.“

Za zády se mi objevují dva zářící zástupy.

„Co to jako je?“ Ptá se.

„Dalo to práci, ale podařilo se. Mými rody znovu proudí Láska.“

Přívěšek na krku problikává.

„A to není všechno.“ Dodávám.

Skrze zástup za mnou přichází ještě jedna postava.

„To snad ne. Ten nám tady chyběl...“

„Nelíbí se ti Pravda?“

„Debile.“

„Jak vidíš, tak se ale stále nikam nechystám. Pořád tu pevně stojím.“ Náznak znervóznění je pryč a Temný si je znovu jistý sám sebou.

Otáčím se zády k němu. Čelem ke svým předkům.

„Děkuju vám za život. S pokorou a vděčností jej přijímám přesně takový, jaký mi byl dán.“ Říkám svým rodičům.

Přívěšek na krku se rozsvěcuje naplno.

Otáčím se zpátky. „Teď už je tu i Pokora. Tady to končí.“

„Hajz........“ Nestačí to ani doříct a hroutí se sám do sebe. Nemůže existovat, pokud není nic, co by ho živilo.

Na jeho místě leží v peřince zabalené miminko. Spokojeně spí a září.

Jdu a beru ho do náručí.

 „Teď už jsi v bezpečí.“ Šeptám mu.

Vše splývá v jedno světlo. Chvíli mi trvá se zorientovat. Vidím sebe ležet na operačním sále. Z hlavy mi tam vytahují tenké černé drátky a odkládají je do speciálního roztoku. S každým vytažením přichází úleva. Vzorce bolesti se rozpouštějí. 

Scan mozku na obrazovce se postupně projasňuje.

„Co je ta černá oblast uprostřed?“ Ptám se na místo, které zůstává neměnné.

„To nevíme.“

„Dá se to zjistit?“

„Zkusíme to.“

Hýbou mi nějakým přístrojem kolem hlavy.

Na obrazovce se objevuje detailní záběr.

„Pod černou krustou je nahromaděná energie. Pravděpodobně je takto uloženo nějaké další trauma.“

„Můžeme s tím teď něco udělat?“

„Ano. Můžeme krustu postupně prosvětlit, aby přestala blokovat proud energie.“

„Do toho, prosím.“

Paprsek světla proniká až ke krustě. Gumuje ji podobně jako zmizík inkoust. Uvolněná energie proudí do okolních oblastí.

Na obrazovce je čisto.

„Děkuju.“ Zavírám oči a usínám.