Láska & Pravda

Po koučinku usedám ke klávesnici, protože je ještě potřeba vymést jeden roh, ve kterém se trochu drží smrádek a prach. Jdu se do něj podívat.

V rohu se krčí někdo, kdo má strach. Tiskne si k sobě plyšáka a snaží se schovat.

Sedám si na zem vedle něj. Tak, abych mu nechal prostor.

„Tady jsi v bezpečí.“ Říkám opatrně.

„To říkali i oni. A nebyla to pravda.“ Oči upřené do země, jeho hlas sotva slyšitelný.

„Co bys teď rád?“

„Chtěl bych přestat existovat.“

„Aha. A proč?“

„Protože pak to třeba nebude tolik bolet.“

„A kde to bolí nejvíc?“

Ukazuje si prstem na srdce.

Zlomené.

„Chtěl jsem lásku. Místo toho mě použili.“

„Je to tak. A jsi moc statečný, že jsi to přežil a jsi pořád tady. Byla by to škoda, kdybys přestal existovat. Jsi totiž super.“

„Já to vím. Ale tady to necítím.“ Ukazuje zase na srdce.

„Co by tvému srdci udělalo radost? Zeptáš se ho?“

„Láska.“ Odpovídá s opatrnou nadějí v hlase.

„Jestli ale vůbec existuje...“ Dodává a klesá zpátky do smutku.

„Tak ji poprosíme, aby se ukázala.“

„To můžeme?“

„No jistě. Můžeme cokoliv.“

„Myslel jsem si, že nemůžu nic.“

„To chápu, tak to bylo.“

„Bylo? Takže to tak nemusí zůstat napořád?“

„To tedy nemusí.“

„Tak už ji zavoláme?“

Do prostoru proudí energie v podobě zlatých paprsků. Spojují se nejdříve do siluety, a nakonec před chlapcem stojí žena. Dívá se na něj hlubokýma očima plnýma světla.

 „Taky mi jdeš ublížit?“ Upírá na ni pohled.

„To, co jsi zažil, nebyla láska. Ale byla jsem tam s tebou a cítila tvou bolest.“

„Proč se tvářili, že to láska je?“ 

„Někteří z nevědomosti, někteří záměrně, někteří si přáli, aby to tak aspoň vypadalo, protože sami tu skutečnou lásku nepoznali a snažili se k ní dostat. Důvodů je spoustu. Výsledek je ale vždycky stejný. Vypadá to pak, že neexistuju.“

„Můžu?“ Ptá se Láska chlapce.

„Ano. Ale opatrně.“

Láska natahuje ruku a posílá z ní jemný paprsek světla k chlapcovu srdci.

Jen takový docela malý a krátký.

„Jaké to je?“

„To je moc příjemné, to neznám.“

„Chceš ještě?“

„Ano. Prosím.“

Láska k němu přistupuje blíž a pokládá mu dlaň na hrudník. 

„Počkej.“ Zastavuje ji chlapec.

„Copak?“

„Když mi teď uzdravíš srdce, jak můžu vědět, že pak nepřijde zase někdo, kdo ho nebude chtít rozbít nebo použít?“

„O to se postarám já.“ Ozývá se nově příchozí.

Stejně, jako se objevila Láska a vzala na sebe podobu ženy, přichází Pravda a bere na sebe podobu muže.

„Nepustím k tobě nic a nikoho, kdo by ti chtěl jakkoliv ublížit.“

„A proč jsi tu nebyl, když se mi to tehdy dělo?“ Ptá se chlapec.

„Protože tu ještě nebyl on.“ Ukazuje směrem ke mně. „A protože ti, kteří se měli postarat o tvoje bezpečí, ho sami nezažili. Takže jsi neměl možnost mě poznat. A vím, že tě to moc bolelo. I já to cítil.“

„A jak mě ochráníš?“ 

„Takhle.“ Kolem chlapce a Lásky je rázem ochranná bublina. „Přes tohle k tobě nemůže nic, co s tebou není v souladu.“ 

„Teď už jsem tu taky já a o tvoje bezpečí se postarám.“ Dodávám. „Už si můžeš hrát.“

Chlapec sahá do kapsy a vytahuje kámen. Černější než uhlí, těžší než bowlingová koule. 

„Tohle jsi celou dobu nesl?“ Ptám se.

„Ano. Tohle mi dali. Nechtěl jsem to ztratit, abych nedostal.“

„Necháš mě se o to postarat?“

„Ano. Stejně je ten kámen nějaký divný. Vůbec si s ním nejde hrát.“

Beru si ho od něj. Nechápu, jak to mohl unést.

„Máš obrovskou sílu.“ Říkám mu nahlas.

Touha vědět by se chtěla podívat, co je ten kámen zač a začít ho studovat. Intuice našeptává, že to není úplně dobrý nápad. Další pozornost by ho jen posílila.

„Tak co s ním?“ Ptám se do prostoru.

„Vrátit.“

„Kam?“

„Tam, kde o něj bude postaráno.“

Přichází další návštěva. Malý kluk a za ním jeho rodiče.

„Tohle je moje.“ Natahuje ke mně ruku. Rodiče za ním jen přikyvují.

Podávám mu kámen.

Pohazuje si s ním v dlani jako kdyby to nic nebylo.

„Jak?“ Koukám na něj.

„Protože mi patří. Je to můj osud.“

Otáčí se k chlapci se zlomeným srdcem: „A tys ho nesl se mnou, aby se na mě nezapomnělo. Děkuju ti.“

„Můžeš prosím?“ Natahuje dlaň s černým kamenem k Lásce.

„Ráda.“

Láska pokládá svou dlaň na jeho. Utrpení uložené v kameni se v její přítomnosti rozpouští. Kluk se otáčí k rodičům. „Teď už k vám můžu.“

Směje se a mává na rozloučenou.

Středem pozornosti je znovu chlapec, který měl zlomené srdce.

I on se směje a začíná zářit.

Objímá Lásku, zavírá oči a nechává ji, aby mu naplnila srdce.

Pootevřeným okem si kontroluje, kde jsem a naznačuje mi, ať se přidám. 

Jdu. A přidávám se k Lásce a svému malému já.