Normalizace duše

Probouzím se. Zdálo se mi o klukovi, který sedí u plátna a maluje.

Vracím se ke snu.

Ten kluk tam pořád sedí, září mu oči a to, co jimi vidí, přenáší na plátno.

„To je dost, že jdeš.“ Upírá na mě ty zářící oči.

Já k němu přicházím v dost zbídačené podobě. Potrhané oblečení, černé kruhy pod očima a úplně bez energie.

„Přestal sis hrát, že?“ Komentuje můj stav otázkou, na kterou nečeká odpověď. „Pojď si radši malovat.“

Sedám si vedle něj a beru do ruky štětec. Nejdřív jen tak unaveně dělám jeden tah za druhým. Jednou barvou. Šedou. Za chvíli je celé plátno pokryté.

Beru si další. Zase šedá. Další. Šedá. Další. Šedá. Šedá. Šedá. Šedá.

„Nechceš zkusit i jinou barvu?“ Ptá se malý umělec.

„Jinou neznám.“ Odpovídám.

„Co to s tebou provedli...“

„Znormalizovali mě. Sebrali nadšení a zvědavost.“

„Kdy se to stalo?“

„Ve škole a kostele. Postupně mě opracovali.“

„Kým jsi byl, než na tobě začali pracovat?“

„Byl jsem jako ty. Měl jsem dokonce skoro stejné oči.“

„Chceš prozradit tajemství?“

„Zkus to, asi mi to bude jedno, ale to je vlastně taky jedno.“

„Já jsem ty.“

„Cože.“

„Je to tak, přišel jsem ti ukázat, na co jsi zapomněl. Co v tobě při průchodu systémem semleli a nahradili tou šedou. Ona ani šedá není špatná barva, průšvih přichází až tehdy, když je všude jen ona.“

„Chceš něco zkusit?“ Pokračuje mini Michelangelo.

„Možná. Proč ne. Co to je?“

„Vezmi si ten první šedý obraz, už by měl být suchý. Začni na něj malovat. Jen teda už ne tou šedou, prosím tě, ta už tam je. Jakoukoliv jinou barvou.“

„Hmm. Za pokus nic nedám.“

Beru ten první šedivý obraz a stavím ho zpátky do rámu.

„Půjč si teď moje.“ Podává mi svou paletu zářivých barev.

„Děkuju.“

Špičkou štětce kroužím nad barvami. Nemůžu se rozhodnout, kterou začít.

„Pomůžu ti. Zavři oči a pak nech ruku, ať si vybere sama.“

Myslím si, že je to hovadina, ale poslouchám instrukci.

„Ty vole,“ ujede mi, když cítím, jak se ruka přesunula nad konkrétní barvu.

„To je ale nádherná zelená! Tak šup, už ji chci vidět na plátně.“ Pobízí mě.

Ruka se mi třese, ale překonávám nervozitu. Štětec se dotýká plátna a zanechává za sebou zelenou stopu. Nejdřív jen malou. I tak v záplavě šedi působí jako oáza uprostřed nekonečné pouště.

Něco se ve mně láme. Okovy padají. Chci zkusit další barvu. Ruka se teď netřese nervozitou. Třese se nedočkavostí.

Rudá.

Okrová.

Oranžová.

Tyrkysová.

Královská modrá.

Zlatá.

Cihlová.

Meruňková.

Bílá.

Černá.

Žlutá.

Červená.

Modrozelená.

Hnědá.

Smetanová.

Fialová.

Tanec barev mě pohlcuje. Přestávám jen myslet. Cítím.

Zastavuju se. Už jsem použil všechny barvy. Probírám se z transu.

„Co to je?“ Zírám před sebe s otevřenou pusou.

Mini Leonardo se jen směje a nadšeně tleská ručičkami.

„Možná se mi to jen zdá, ale nezáří ti teď oči ještě víc?“ Ptám se ho.

„Možná ano, možná ne.“ Usmívá se potutelně.

A vytahuje zrcátko. Otáčí ho na mě.

„Na svoje oči se podívej.“

„Co to je?“ Zírám před sebe s otevřenou pusou podruhé.

Únava z obličeje někam zmizela. Pryč jsou černé kruhy i bledost. Tváře mají zase barvu a taky pár dalších navíc. Z toho, jak jsem máchal štětcem.

Ale to všechno je nic. Ve srovnání s očima. Září jak dvě slunce a hoří v nich pořádný oheň.

„Jak?“ Nemůžu pořád uvěřit.

„Vzpomněl sis.“

„Na co?“

„Na sebe.“

Nemám slov. Jen se usmívám.

„Jak se to bude jmenovat?“ Otáčí pohled k plátnu.

„Denormalizace.“