Vztah jako vězení

Chvěje se chladem.

Rozhlíží se. „Hmm. Tak tudy to nepůjde.“

Otáčí se na druhou stranu. „Hmm. Ani tudy.“

Točí se kolem dokola.

Všude stejné.

Je obklíčen.

Prostor ve středu studené místnosti mu vymezují stejně studené ocelové mříže.

„Hmm. Tudy by to možná...“ Všímá si větší mezery mezi tyčemi.

„Kam si myslíš, že jdeš? Ještě TO nemáš hotové.“ Zjevuje se před ním žena a posílá ho na druhou stranu klece, aby TO dokončil.

Muž s ní nechce bojovat. Zkusí jí říct, co vidí, ale nenachází správná slova.

Poslouchá. Jde na TO.

Sotva se blíží k dokončení TOHO, objevuje se u něj žena znovu.

„Ještě HENTO.“ Ukazuje mu rukou na další věc.

Muž už se nesnaží vysvětlovat a se skloněnou hlavou přechází k HENTOMU.

Nějakou chvíli pokračují v této hře na vězení. Žena běhá okolo mužovy klece a pohání ho. On se ve svém vytyčeném výběhu motá dokola.

Než ho žena užene. Vyčerpán rezignuje a zůstává sedět uprostřed klece.

Ženu to nezastaví. Otáčí se od něj pryč se slovy: „Tak já to všechno udělám sama, když jsi tak neschopnej a nezodpovědnej! A díky, žes mě v tom zase nechal...“

V nekonečném běhu do všech stran zároveň se vyčerpává i žena. Postupně a plíživě z ní odchází život. Usychá. K zemi pak padá už jen jako prach.

Při honbě za „ještě toto musím udělat“ si navíc ani nestíhá všimnout, že muž už tam nějakou dobu není a jeho místo zaujal náhrobek.

Pokud muž během svého zastavení se uvidí, co se hraje, zvedá se a prochází mezi mřížemi. „S dovolením.“ Říká po cestě ženě s jemností i důrazem zároveň.

Přechází do nového prostoru. Pouští se v něm do stavby. Základy, stěny, střecha...

Dům je na světě.

„Přidáš se?“ Ptá se ženy.

Žena má nyní na výběr. Vstoupit do domu a udělat z něj svojí energií domov, nebo zůstat tam, kde je, a nejen o muže tím přijít.

Když jako první uvidí vězeňskou tragikomedii žena, zastavením se přerušuje začarovaný kruh, ve kterém obíhala mužovu klec.

Spojuje se sama se sebou, uzdravuje se, rozkvétá.

Tančí a tvoří. Zahřívá studený prostor.

Mříže mizí.

Muž má na výběr. Zůstat v rezignaci, ztratit se v nicotě, a nejen o ženu tak přijít.

Nebo se spojit se sebou samým a k ženě se přidat.

Stát se pilířem a bezpečným prostorem, ve kterém žena může tvořit a tančit.

On se spojuje se svým čistým mužstvím a ona ženstvím.

On nechává ženskou energii u ní, ona mužskou u něj.

Poté se vše odehrává v tanci těchto energií.

Naprostým přijetím sebe sama se oba osvobozují a mizí potřeba toho druhého řídit.

Muž a žena si nemají co vyčítat, role dozorce i vězně dokáží hrát oba stejně dobře, jen v nich používají jiné prostředky.

Když se za role, které si hráli, dokáží podívat společně, je přechod k tanci násobně usnadněn. A tam, kde už divadlo v této formě není potřeba, se dostávají ruku v ruce.